Odborná stanoviska pro rodiče a školy

Samotná diagnóza ještě neurčuje konkrétní podobu vzdělávání dítěte. Nezakládá automatický nárok na asistenta pedagoga, individuální vzdělávací plán nebo konkrétní způsob hodnocení. Současně však škola nemůže obtíže dítěte ignorovat jen proto, že diagnóza nebyla převedena do doporučení školského poradenského zařízení.

Rozhodující je, zda se zdravotní nebo psychický stav dítěte promítá do jeho vzdělávání, chování, komunikace, zapojení do kolektivu nebo schopnosti plnit školní požadavky. Dítě, které k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k rovnoprávnému uplatňování svých práv potřebuje nezbytné úpravy ve vzdělávání, má právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření.

Je proto nutné zjistit, která z následujících situací nastala:

1. dítě má pouze zdravotní nebo klinicko-psychologickou diagnózu;

2. dítě má platné doporučení PPP nebo SPC;

3. doporučení existuje, ale již neodpovídá potřebám dítěte;

4. škola doporučení neplní nebo je plní pouze formálně.

Diagnóza není podmínkou základní podpory školy

Škola odpovídá za pedagogickou podporu dítěte samostatně. Nemusí čekat na stanovení diagnózy ani na vyšetření v poradně, pokud se potřeba úprav zřetelně projevuje při vzdělávání nebo při zapojení dítěte do kolektivu.

Podpůrná opatření prvního stupně představují základní úpravy metod, organizace a hodnocení vzdělávání. Škola je poskytuje i bez doporučení pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra.

Může jít například o:

• srozumitelnější nebo postupně členěné zadávání úkolů,

• úpravu tempa a rozsahu práce,

• častější ověřování porozumění,

• větší předvídatelnost výuky,

• vizuální podporu,

• změnu způsobu komunikace,

• přiměřené přestávky,

• úpravu zkoušení a hodnocení,

• vhodnou organizaci pracovního místa,

• podporu při zapojení do kolektivu.

Škola proto nemůže říci:

"Dokud dítě nebude mít doporučení poradny nebo zprávu klinického psychologa, nemůžeme nic dělat."

Takové stanovisko neodpovídá zákonné odpovědnosti školy. Škola nemusí zdravotně diagnostikovat příčinu obtíží, ale musí pedagogicky reagovat na jejich projevy.

Škola poskytování opatření prvního stupně průběžně vyhodnocuje. Nejpozději po třech měsících má posoudit, zda opatření vedou ke stanoveným cílům. Pokud nestačí, musí rodiči doporučit využití poradenské pomoci PPP nebo SPC. Do zahájení podpory vyššího stupně škola pokračuje v poskytování opatření prvního stupně.

Co znamená zdravotní nebo klinicko-psychologická diagnóza

Klinická zpráva popisuje především zdravotní nebo psychický stav dítěte. Může obsahovat diagnózu, závažnost obtíží, funkční omezení, rizikové faktory, vliv zátěže a doporučený režim.

Pro školu bývají podstatné zejména praktické dopady, například že dítě:

• nezvládá dlouhodobou nebo nepředvídatelnou zátěž,

• potřebuje pravidelnější strukturu,

• obtížně zpracovává složité slovní instrukce,

• reaguje na přetížení úzkostí, stažením nebo výbuchy,

• potřebuje úpravu tempa, komunikace nebo prostředí,

• má zvýšené riziko zhoršení zdravotního stavu.

Škola nemá pravomoc zdravotní diagnózu přepisovat nebo prohlašovat za nesprávnou. Nemůže tedy argumentovat například tím, že dítě během jedné vyučovací hodiny "nevypadalo úzkostně" nebo že učitel projevy diagnózy osobně nepozoruje.

Současně však klinická zpráva sama zpravidla neurčuje závazná podpůrná opatření druhého až pátého stupně. Klinický psycholog nemůže škole přímo přiznat asistenta pedagoga, určit stupeň podpory nebo nahradit doporučení PPP či SPC.

Přesné rozdělení odpovědnosti je následující:

Klinický psycholog posuzuje zdravotní stav. ŠPZ stanovuje školská podpůrná opatření. Škola odpovídá za jejich každodenní realizaci.

Ani jedna z těchto institucí nemůže svou vlastní odpovědnost jednoduše přenést na druhou. To by sice administrativně působilo pohodlně, ale dítě se mezitím vzdělává v reálné třídě, nikoli mezi razítky.

Samostatná role PPP a SPC

Pokud opatření prvního stupně nestačí, posouzení speciálních vzdělávacích potřeb provádí školské poradenské zařízení, tedy PPP nebo SPC.

ŠPZ musí provést vlastní odborné posouzení. Vychází zejména z charakteru obtíží dítěte, vlastní psychologické nebo speciálněpedagogické diagnostiky, informací školy, dosavadního průběhu vzdělávání, již poskytované podpory, informací rodičů a podmínek konkrétní školy. Je-li to třeba, vychází také z posouzení zdravotního stavu poskytovatelem zdravotních služeb nebo z posouzení jiného odborníka.

Školské poradenské zařízení proto klinické závěry mechanicky nepřebírá, ale samostatně je posuzuje v kontextu vzdělávacích potřeb dítěte.

Současně je však nemůže ignorovat. Je-li klinická zpráva relevantním podkladem, ŠPZ musí respektovat zdravotní závěry v rozsahu odbornosti klinického psychologa a odborně se vypořádat s jejich dopadem na vzdělávání. Nemůže samo přepisovat diagnózu nebo ji odmítnout jen proto, že se dítě při krátkém poradenském vyšetření projevovalo jinak.

ŠPZ však samostatně určuje, jaká podpůrná opatření odpovídají zjištěným vzdělávacím potřebám. Ani rodič, škola, klinický psycholog nebo jiný odborník mu nemohou závazně přikázat, aby doporučilo konkrétní stupeň podpory nebo konkrétní personální opatření.

Je-li skutečně nutné klinicko-psychologické posouzení zdravotního stavu, nemůže je nahradit psycholog bez specializované způsobilosti v klinické psychologii. Obráceně platí, že ani klinický psycholog nemůže nahradit institucionální roli PPP nebo SPC.

Když dítě má platné doporučení ŠPZ

Pokud již existuje platné doporučení PPP nebo SPC, je situace podstatně jasnější.

Po obdržení doporučení a udělení písemného informovaného souhlasu zákonného zástupce musí škola doporučená podpůrná opatření druhého až pátého stupně poskytovat bezodkladně.

Škola si nemůže svévolně vybrat pouze některé části doporučení. Nemůže například respektovat prodloužení času, ale ignorovat doporučený způsob zadávání, organizaci práce nebo úpravu hodnocení.

Jiné opatření stejného stupně může škola použít pouze:

• po projednání s příslušným ŠPZ,

• s předchozím písemným informovaným souhlasem rodiče,

• a za podmínky, že takový postup není v rozporu se zájmem dítěte.

Pokud doporučené opatření ze závažných důvodů nelze zabezpečit okamžitě, musí škola po projednání se ŠPZ a se souhlasem rodiče dočasně poskytovat jiné obdobné opatření stejného stupně. Není-li původní opatření poskytnuto do čtyř měsíců od vydání doporučení, musí škola situaci se ŠPZ projednat.

Škola tedy nemůže doporučení odsunout s odůvodněním, že:

• nemá dostatek personálu,

• učitel s doporučením nesouhlasí,

• dítě někdy dosahuje dobrých výsledků,

• obtíže nejsou patrné ve všech předmětech,

• nebo škola čeká na další klinické vyšetření.

Pokud platné doporučení obsahuje konkrétní podpůrná opatření, škola je musí realizovat. Není oprávněna sama znovu diagnostikovat, zda dítě podporu "opravdu potřebuje".

Co má rodič udělat?

1. Zjistit, jaké dokumenty dítě skutečně má

Je nutné rozlišit:

• klinickou nebo jinou zdravotnickou zprávu,

• zprávu PPP nebo SPC,

• doporučení PPP nebo SPC určené škole,

• dobu platnosti doporučení,

• případný informovaný souhlas s poskytováním opatření.

Zdravotnická zpráva a doporučení ŠPZ nejsou zaměnitelné dokumenty. Škole poskytuje ŠPZ pouze doporučení; podrobná zpráva z poradenského vyšetření zůstává dítěti nebo jeho zákonnému zástupci.

2. Obrátit se písemně na ředitele školy

Rodič by měl konkrétně popsat:

• jak se obtíže dítěte ve škole projevují,

• která opatření škola neposkytuje,

• která ustanovení doporučení nejsou naplňována,

• jaký dopad má postup školy na dítě,

• jakou nápravu požaduje.

Je vhodné požádat školu, aby písemně uvedla:

• jaká opatření prvního stupně zavedla,

• od kdy je poskytuje,

• jak vyhodnotila jejich účinnost,

• kdo odpovídá za jejich koordinaci,

• jak konkrétně realizuje platné doporučení ŠPZ.

Formulace "škola nepracuje s diagnózou" je pochopitelná, ale pro další postup je přesnější například:

Navzdory platnému doporučení není dítěti umožňován prodloužený čas, nejsou upravovány písemné práce a vyučující nepoužívají doporučený způsob zadávání a ověřování porozumění.

Konkrétní popis se kontroluje lépe než obecný pocit. Instituce totiž milují mlhu, dokud v ní nemusí hledat přesné datum a jméno odpovědné osoby.

3. Obrátit se na PPP nebo SPC

Pokud dítě dosud doporučení nemá a podpora školy nestačí, může rodič požádat PPP nebo SPC o posouzení speciálních vzdělávacích potřeb také z vlastního rozhodnutí. Nemusí čekat, až žádost iniciuje škola.

Pokud již doporučení existuje, je vhodné ŠPZ informovat, že:

• škola doporučená opatření neposkytuje,

• opatření nejsou účinná,

• potřeby dítěte se změnily,

• nebo doporučení není dostatečně konkrétní.

Zjistí-li ŠPZ, že současná opatření nestačí, vydá doporučení stanovující jiná opatření nebo opatření vyššího stupně.

4. Požádat o společné jednání

Má-li rodič pochybnosti, zda škola postupuje v souladu s doporučením, může řediteli navrhnout projednání případu za účasti pověřeného pracovníka příslušného ŠPZ.

Ředitel školy je povinen takové jednání svolat bez zbytečného odkladu.

Na jednání je vhodné projít jednotlivá opatření jedno po druhém a u každého určit:

• jak má být realizováno,

• kdo za ně odpovídá,

• od kdy bude poskytováno,

• jak bude vyhodnocována jeho účinnost.

5. Revize doporučení

Pokud problém nespočívá v postupu školy, ale v obsahu zprávy nebo doporučení ŠPZ, může zákonný zástupce do 30 dnů od jejich obdržení požádat o revizi.

Revizní zpráva může obsahovat nové doporučení, které původní doporučení nahradí. Do vydání revizní zprávy se postupuje podle původního doporučení.

6. Podnět České školní inspekci

Pokud škola platné doporučení neplní ani po písemné výzvě a společném jednání, může rodič podat podnět České školní inspekci. Právo obrátit se na ČŠI není společným jednáním školy a ŠPZ nijak omezeno.

K podnětu je vhodné přiložit:

• platné doporučení ŠPZ,

• komunikaci s ředitelem školy,

• zápisy z jednání,

• konkrétní příklady nedodržování opatření,

• případně ukázky zadání, hodnocení nebo dalších školních výstupů.

Shrnutí

Diagnóza sama neurčuje konkrétní podpůrná opatření, ale škola nemůže ignorovat vzdělávací obtíže dítěte.

Škola musí sama poskytovat a vyhodnocovat podporu prvního stupně. K tomu nepotřebuje diagnózu ani doporučení poradny.

Pokud základní podpora nestačí, speciální vzdělávací potřeby samostatně posuzuje PPP nebo SPC. Klinická zpráva může být významným podkladem, ale nenahrazuje doporučení ŠPZ.

Existuje-li platné doporučení, škola musí po udělení informovaného souhlasu doporučená opatření poskytovat bezodkladně. Nemůže si je svévolně měnit, odmítat ani podmiňovat dalším vyšetřením.

Platí tedy:

Klinický odborník odpovídá za zdravotní závěry. ŠPZ odpovídá za doporučení podpůrných opatření. Škola odpovídá za pedagogickou podporu a každodenní realizaci doporučení.

Dítě nemá zůstat bez podpory jen proto, že si jednotlivé instituce mezi sebou předávají odpovědnost. Diagnóza není automatickým návodem pro školu, ale rozhodně není ani položkou, kterou lze založit do dokumentace a dále předstírat, že dítě své obtíže nechalo doma.

PhDr. Petr Nilius, Ph.D.

18.7.2026

Text vychází ze školského zákona a vyhlášky č. 27/2016 Sb. v aktuálním znění k červenci 2026. Jde o obecné právní a odborné informace; konkrétní postup závisí na obsahu a platnosti doporučení a na tom, jakou podporu škola skutečně poskytuje.

Ne. Klinicko-psychologické vyšetření není obecnou podmínkou pro nastavení podpory ve škole.

Škola ani školské poradenské zařízení nemohou přenášet svou zákonnou odpovědnost za posouzení vzdělávacích potřeb dítěte na klinického psychologa. Klinický psycholog řeší zdravotní a psychický stav dítěte. Škola a školské poradenské zařízení řeší jeho vzdělávání.

Klinické vyšetření může být v konkrétním případě potřebným odborným podkladem. Samo však nezakládá nárok na určité podpůrné opatření, nenahrazuje pedagogické posouzení školy a nenahrazuje doporučení pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Pokud by tomu tak bylo, docházelo by k implicitnímu zákonnému nařízení o včasném poskytování podpory dítěte, jak školou, tak i ŠPZ (viz. zákony pro lidi , standartní poradenské činnosti školy a ŠPZ). 

Škola odpovídá za základní podporu sama

Škola musí reagovat na obtíže dítěte, které se projevují při vzdělávání. Pro poskytování podpůrných opatření prvního stupně nepotřebuje klinickou diagnózu, lékařskou zprávu ani doporučení školského poradenského zařízení.

Podpora prvního stupně vychází z pedagogického posouzení školy. Škola sama sleduje, jak dítě pracuje, čemu rozumí, v jakých situacích selhává a jaké úpravy potřebuje. Může upravit například:

• metody a tempo výuky,

• rozsah a způsob zadávání úkolů,

• organizaci práce,

• způsob komunikace,

• ověřování znalostí a hodnocení,

• pracovní místo dítěte,

• míru struktury a předvídatelnosti,

• poskytování zpětné vazby,

• délku a členění práce.

Škola musí poskytování podpory prvního stupně průběžně vyhodnocovat. Nejpozději po třech měsících má posoudit, zda zvolená opatření vedou ke stanoveným cílům. Pokud nestačí, doporučí využití poradenské pomoci ŠPZ. Do zahájení podpory vyšších stupňů však pokračuje v poskytování opatření prvního stupně.

Škola / školské poradenské zařízení proto nemůže svou nečinnost odůvodnit větou:

"Bez vyšetření klinickým psychologem nemůžeme nic nastavit."

Takové tvrzení neodpovídá rozdělení kompetencí podle školských předpisů. Škola nepotřebuje zdravotní diagnózu k tomu, aby pedagogicky reagovala na pozorované obtíže dítěte.

Současně rodič nemůže pouze na základě klinické zprávy škole jednostranně určit, jaké konkrétní pedagogické postupy musí používat. Za organizaci vzdělávání a podpůrná opatření prvního stupně odpovídá škola.

Podporu druhého až pátého stupně stanovuje ŠPZ

Jestliže podpora prvního stupně nestačí, posouzení speciálních vzdělávacích potřeb provádí školské poradenské zařízení:

• pedagogicko-psychologická poradna,

• nebo speciálně pedagogické centrum.

Výsledkem poradenské pomoci ŠPZ je zpráva a doporučení. V doporučení ŠPZ uvede závěry svého vyšetření, konkrétní podpůrná opatření, jejich stupeň a pravidla jejich použití při vzdělávání.

Podpůrná opatření druhého až pátého stupně lze poskytovat pouze na základě doporučení ŠPZ a informovaného souhlasu zákonného zástupce nebo zletilého žáka.

Klinický psycholog proto nemůže škole přímo přiznat například:

• asistenta pedagoga,

• konkrétní stupeň podpůrných opatření,

• individuální vzdělávací plán jako podpůrné opatření,

• speciální pomůcky,

• úpravu očekávaných výstupů,

• předmět speciálněpedagogické péče.

Může takové řešení ze zdravotního hlediska navrhnout nebo popsat jeho potřebnost. O jeho doporučení pro účely vzdělávání však rozhoduje ŠPZ na základě vlastního odborného posouzení.

Ani rodič, škola, klinický psycholog nebo jiný odborník nemohou ŠPZ závazně nařídit, jaké podpůrné opatření má doporučit.

Školské poradenské zařízení klinické závěry mechanicky nepřebírá, ale samostatně je posuzuje v kontextu vzdělávacích potřeb dítěte.

ŠPZ musí samo:

• posoudit speciální vzdělávací potřeby dítěte,

• provést potřebnou pedagogicko-psychologickou nebo speciálněpedagogickou diagnostiku,

• vyhodnotit dosavadní průběh vzdělávání,

• zohlednit informace školy a rodiny,

• zjistit podmínky konkrétní školy,

• určit vhodná podpůrná opatření,

• vydat vlastní zprávu a doporučení.

Vyhláška č. 27/2016 Sb. výslovně stanoví, že zprávu a doporučení vydává ŠPZ na základě posouzení speciálních vzdělávacích potřeb dítěte. Doporučení vychází zejména ze závěrů vlastního vyšetření ŠPZ a případného posouzení podstatných skutečností jiným odborníkem.

ŠPZ proto nemůže obecně podmiňovat jakékoli nastavení podpory tím, že rodič nejprve zajistí klinicko-psychologické vyšetření. Musí být zřejmé, kterou konkrétní podstatnou skutečnost nemůže ŠPZ vlastními prostředky posoudit a proč je k jejímu objasnění nutný zdravotnický odborník.

Obecný požadavek typu "nejprve přineste klinickou psychologii" není sám o sobě odborným odůvodněním. ŠPZ musí určit, zda potřebuje například objasnit:

• zdravotní povahu obtíží,

• závažnost psychického stavu,

• diferenciální diagnostiku,

• riziko sebepoškozování,

• potřebu zdravotní léčby,

• dopad dlouhodobého onemocnění,

• nebo jiné skutečnosti, které přesahují jeho odbornost.

Lhůta pro vydání zprávy a doporučení se může prodloužit o dobu nezbytnou k obstarání posouzení podstatných skutečností jiným odborníkem. I poté ale odpovědnost za konečné školské posouzení a obsah doporučení zůstává na ŠPZ.

Kdy je klinický psycholog skutečně potřebný

Klinický psycholog je potřebný tehdy, když je třeba posoudit psychický stav dítěte jako zdravotní otázku, nikoli pouze nastavit pedagogickou podporu.

Může jít například o podezření na:

• závažnou úzkostnou nebo depresivní poruchu,

• neurovývojovou poruchu,

• významnou poruchu pozornosti nebo regulace chování,

• poruchu autistického spektra,

• závažné emoční či behaviorální obtíže,

• sebepoškozování nebo sebevražedné riziko,

• výraznou změnu psychického stavu,

• stav vyžadující léčbu nebo klinickou diferenciální diagnostiku.

• popř. poskytování psychoterapeutické péče. 

Klinický psycholog může stanovit nebo upřesnit zdravotní diagnózu, popsat závažnost a průběh obtíží, funkční omezení, rizikové faktory a potřebu léčby.

Klinické vyšetření odpovídá zejména na otázku:

Jaký je psychický a zdravotní stav dítěte a jakou zdravotní péči potřebuje?

ŠPZ řeší jinou otázku:

Jaké má dítě speciální vzdělávací potřeby a jaká podpůrná opatření jim odpovídají?

Škola pak odpovídá za otázku:

Jak bude podpora každodenně realizována ve výuce?

Tyto kompetence se doplňují, ale nesměšují. Žádný z uvedených subjektů nemůže svou odpovědnost předat druhému jen proto, že je případ odborně nebo organizačně náročný.

Jak má ŠPZ pracovat s klinickým posouzením?

Je-li klinické nebo jiné odborné posouzení pro případ nezbytné, ŠPZ z jeho závěrů musí vycházet. Nemůže je ignorovat, selektivně si z nich vybírat, svévolně měnit zdravotní diagnózu ani nahrazovat zdravotní závěry vlastním pedagogickým názorem. Vyhláška č. 72/2005 Sb. stanoví, že ŠPZ vychází ze závěrů lékařského posouzení zdravotního stavu nebo posouzení jiným odborníkem, je-li takové posouzení nezbytné.

To ale neznamená, že klinický psycholog určuje konkrétní podpůrné opatření.

ŠPZ je vázáno klinickými závěry v oblasti zdravotního stavu, avšak jejich dopad na vzdělávání posuzuje samostatně. Musí klinické informace odborně převést do školského doporučení a může dojít k závěru, že vzdělávací potřeby dítěte lze naplnit jinými opatřeními, než jaká klinický psycholog obecně navrhl.

Rozdělení odpovědnosti je tedy následující:

Klinický psycholog odpovídá za klinické posouzení. ŠPZ odpovídá za stanovení podpůrných opatření. Škola odpovídá za jejich realizaci.

Klinická zpráva není nadřazena doporučení ŠPZ a doporučení ŠPZ nenahrazuje zdravotní péči. 

Škola musí respektovat doporučení ŠPZ

Jakmile škola obdrží platné doporučení ŠPZ a zákonný zástupce udělí písemný informovaný souhlas, musí doporučená podpůrná opatření poskytovat bezodkladně. Škola si nemůže vybírat jen ta opatření, která jsou pro ni organizačně pohodlná.

Nemůže se rovněž odvolávat na to, že:

• dítě nemá klinickou diagnózu,

• vyučující obtíže dítěte osobně nepovažuje za závažné,

• dítě se v některých hodinách projevuje bez obtíží,

• nebo klinický psycholog škole neposkytl celou zdravotnickou dokumentaci.

Pro realizaci podpůrných opatření druhého až pátého stupně je rozhodující doporučení ŠPZ, nikoli vlastní diagnostický názor školy.

Pokud škola zjistí, že doporučená opatření nejsou účinná, nemá je svévolně zrušit. Musí situaci řešit ve spolupráci se ŠPZ a doporučit nové posouzení vzdělávacích potřeb dítěte. Škola a ŠPZ mají poskytování podpory průběžně vyhodnocovat.

Klinického psychologa nemůže nahradit jiný psycholog

Je-li nutné klinicko-psychologické posouzení zdravotního stavu, nemůže je nahradit psycholog bez příslušné zdravotnické a specializované kvalifikace.

Klinické posouzení nemůže v této roli vydat pouze:

• psycholog pracující ve škole,

• psycholog v nezdravotnické soukromé poradně,

• psychoterapeut, který není zároveň klinickým psychologem,

• psycholog PPP nebo SPC, pokud nevystupuje také jako klinický psycholog v rámci poskytování zdravotních služeb.

Stejně tak klinický psycholog nemůže nahradit institucionální roli PPP nebo SPC. Ani velmi podrobná klinická zpráva není doporučením ŠPZ k podpůrným opatřením druhého až pátého stupně.

Jedna osoba může mít více odborných kvalifikací, vždy však musí být jasné, v jaké roli a v rámci jakého systému konkrétní posouzení vydává. Tituly se totiž nesčítají do jednoho univerzálního psychologického povolení na všechno, jakkoli by to rodičům ušetřilo půl šanonu.

Rodič nemá automatický nárok na konkrétní opatření

Ani existence klinické diagnózy nezakládá automatický nárok na konkrétní podpůrné opatření.

Rodič může:

• požádat školu o zavedení a vyhodnocení podpory prvního stupně,

• požádat PPP nebo SPC o poradenskou pomoc,

• předložit ŠPZ klinickou zprávu,

• upozornit na konkrétní funkční dopady obtíží,

• požádat o revizi zprávy nebo doporučení ŠPZ.

Nemůže však sám určit stupeň podpory, rozsah asistenta pedagoga ani obsah doporučení ŠPZ.

Stejně tak škola nemůže určovat klinickému psychologovi, jakou zdravotní diagnózu má dítě dostat, a ŠPZ nemůže přenést vlastní diagnostickou odpovědnost na klinického psychologa.

Pokud zákonný zástupce nesouhlasí se zprávou nebo doporučením ŠPZ, může do 30 dnů požádat o revizi podle § 16b školského zákona.

Shrnutí

Klinického psychologa pro samotné zahájení podpory ve škole obecně nepotřebujete.

Podpůrná opatření prvního stupně nastavuje a vyhodnocuje škola na základě vlastního pedagogického posouzení. Nemůže jejich poskytování podmiňovat klinickou diagnózou.

Podpůrná opatření druhého až pátého stupně doporučuje PPP nebo SPC na základě vlastního posouzení speciálních vzdělávacích potřeb. ŠPZ nemůže svou odpovědnost nahradit požadavkem, aby celý případ nejprve vyřešil klinický psycholog.

Klinické vyšetření je namístě tehdy, když je nutné posoudit zdravotní a psychický stav dítěte. Je-li takové posouzení pro rozhodování ŠPZ nezbytné, ŠPZ z jeho klinických závěrů musí vycházet. Stále však samo odpovídá za výběr a formulaci školských podpůrných opatření.

Platí proto jasné rozdělení:

Škola zajišťuje pedagogickou podporu. ŠPZ stanovuje podpůrná opatření vyšších stupňů. Klinický psycholog diagnostikuje a řeší zdravotní stav.

Žádný z těchto subjektů nemůže být automaticky nahrazen druhým a žádný se nemůže své odpovědnosti zbavit tím, že rodiče pošle pro další psychologickou zprávu.

PhDr. Petr Nilius, Ph.D.

18.7.2026

Text vychází ze školského zákona, vyhlášky č. 27/2016 Sb. a vyhlášky č. 72/2005 Sb. ve znění účinném v červenci 2026. Jde o obecné informace; konkrétní potřeba klinického vyšetření závisí na povaze obtíží a na otázkách, které je nutné v daném případě odborně objasnit.

Školní a klinický psycholog mohou pracovat se stejným dítětem, jejich role jsou však odlišné. Každý z nich působí v jiném systému, sleduje jiné cíle a nese jiný typ odpovědnosti. Jejich péče se proto nemá nahrazovat, ale vhodně doplňovat.

Klinický psycholog je zdravotnický pracovník. Zaměřuje se především na psychický a zdravotní stav dítěte, provádí klinicko-psychologickou diagnostiku, posuzuje závažnost obtíží a jejich možné příčiny a může stanovit nebo upřesnit zdravotní diagnózu. Podle své kvalifikace také poskytuje léčebnou, terapeutickou nebo rehabilitační péči.

Klinický psycholog může hodnotit například úzkostné či depresivní obtíže, poruchy pozornosti, neurovývojové poruchy, závažné emoční potíže, poruchy chování nebo dopady dlouhodobé psychické zátěže. Ve své zprávě může popsat aktuální stav dítěte, jeho funkční omezení, rizikové faktory, vliv zátěže a doporučený režim.

Klinicko-psychologická zpráva je důležitým odborným podkladem, sama však zpravidla neurčuje konkrétní podpůrná opatření školy. Klinický psycholog nemůže škole přímo přiznat asistenta pedagoga, individuální vzdělávací plán ani určit stupeň podpůrných opatření. Tuto oblast posuzuje školské poradenské zařízení, tedy pedagogicko-psychologická poradna nebo speciálně pedagogické centrum.

Školní psycholog je naproti tomu pedagogickým pracovníkem školy. Jeho úkolem je sledovat především fungování dítěte ve vzdělávání a v konkrétním školním prostředí. Zabývá se vzdělávacími a výchovnými obtížemi, školním neúspěchem, adaptací dítěte, vztahy ve třídě, třídním klimatem, prevencí rizikového chování a podporou duševního zdraví ve škole.

Školní psycholog může pracovat individuálně s dítětem, konzultovat situaci s rodiči a pedagogy, poskytovat krizovou podporu a pomáhat při nastavování pedagogické podpory. Nemá však provádět klinicko-psychologickou diagnostiku jako zdravotní službu ani v roli školního psychologa stanovovat zdravotní diagnózy.

Současně školní psycholog není pedagogicko-psychologickou poradnou ani speciálně pedagogickým centrem. Může škole pomáhat s nastavením podpory, připravovat odborné podklady a spolupracovat se školským poradenským zařízením, nemůže však sám vydat doporučení k podpůrným opatřením druhého až pátého stupně.

Spolupráce školního a klinického psychologa

Péče obou odborníků by měla být propojena zejména tehdy, když se psychické obtíže dítěte významně promítají do jeho vzdělávání, chování, vztahů nebo školní docházky.

Klinický psycholog může popsat psychický stav dítěte, jeho diagnózu, citlivost na zátěž, funkční omezení a rizikové faktory. Školní psycholog může tyto informace, v rozsahu, v němž mohou být škole oprávněně předány, převést do každodenního fungování školy.

Školní psycholog by přitom neměl pracovat pouze individuálně s dítětem. Podle povahy obtíží by měl pracovat také s jeho třídním kolektivem, pedagogy a širším školním prostředím. Potíže dítěte totiž nevznikají ani se neprojevují ve vzduchoprázdnu. Mohou být zhoršovány vztahy ve třídě, opakovaným neúspěchem, stigmatizací, nepředvídatelným prostředím, nevhodným způsobem komunikace nebo nepřiměřeně nastavenými požadavky.

Úkolem školního psychologa proto může být zejména sledovat dítě v přirozeném školním prostředí, pracovat s třídním klimatem, předcházet šikaně, sociální izolaci nebo nálepkování a poskytovat metodickou podporu pedagogům.

Ve spolupráci s učiteli může doporučovat úpravy způsobu komunikace, organizace výuky, zadávání úkolů, hodnocení, práce s chybou nebo řešení náročných situací. Může rovněž pomoci nastavit předvídatelnější a psychicky bezpečnější prostředí a sledovat, zda používané výchovné a pedagogické postupy obtíže dítěte nezhoršují.

Je důležité posuzovat také to, zda se některé přístupy školy nemohou podílet na vzniku, udržování nebo zesilování psychických obtíží dítěte. Nejde o automatické hledání viníka mezi pedagogy, ale o odborné zhodnocení vztahu mezi potřebami dítěte a prostředím, ve kterém se vzdělává.

Pokud například dítě reaguje na přetížení úzkostí, výbuchy nebo stažením, nemusí být vhodným řešením pouze požadovat, aby své chování lépe ovládalo. Je nutné zkoumat také způsob zadávání úkolů, míru předvídatelnosti, reakce pedagogů, vztahy mezi spolužáky a množství dlouhodobé zátěže.

Péče proto nemá být zaměřena jen na to, aby se dítě přizpůsobilo škole. V odůvodněných případech se musí přiměřeně změnit také školní prostředí a pedagogické postupy.

Samostatnost jednotlivých odborníků

Spolupráce neznamená, že jeden odborník pouze přebírá závěry druhého.

Klinický psycholog samostatně odpovídá za zdravotní diagnostiku a péči. Školní psycholog samostatně posuzuje fungování dítěte ve škole a možnosti úpravy školního prostředí. Školské poradenské zařízení samostatně hodnotí speciální vzdělávací potřeby a doporučuje podpůrná opatření.

Škola pak odpovídá za každodenní realizaci podpory. Nemůže požadovat, aby klinický psycholog vyřešil pedagogickou situaci za ni, stejně jako klinický psycholog nemůže řídit organizaci výuky nebo práci třídního kolektivu.

Smyslem spolupráce je propojit zdravotní, psychologický a pedagogický pohled. Klinický psycholog může vysvětlit povahu a závažnost obtíží dítěte. Školní psycholog může zjistit, jak se tyto obtíže projevují v konkrétní třídě a které podmínky je zhoršují nebo naopak zmírňují. Pedagogové následně převádějí doporučení do každodenní práce.

Důvěrnost a předávání informací

Při spolupráci je nutné respektovat také rozdíly v dokumentaci a ochraně informací.

Klinický psycholog vede zdravotnickou dokumentaci a je vázán povinností mlčenlivosti podle pravidel zdravotních služeb. Škole se proto nemá automaticky předávat celá klinická dokumentace. Pro školu bývá podstatnější stručný popis funkčních dopadů obtíží, rizikových situací a doporučeného režimu než detailní informace o soukromém životě dítěte. Nicméně i toto je možné pouze za souhlasu zákonného zástupce v souladu s přáním dítěte. 

Školní psycholog pracuje uvnitř školy a vede dokumentaci související se školními poradenskými službami. Také musí chránit citlivé informace, současně však působí v systému, který odpovídá za bezpečí a vzdělávání dítěte. Jakékoliv sdělení, které škola vydá směrem zdravotnickému zařízení, stává se to automaticky součástí zdravotnické dokumentace a zákonný zástupce má k těmto informacím pˇ´ristup (má nárok nahlédnout). Proto vždy jednámé otevřeně s plnou informací k rodičům a dětem. 

Předávání informací mezi klinickým psychologem, rodiči, školním psychologem, školou a školským poradenským zařízením proto musí mít jasný účel, měla by respektovat zájem dítěte a pouze za souhlasu zákonného zástupce.  

Shrnutí

Klinický psycholog řeší především zdravotní stav, klinickou diagnostiku a léčbu. Školní psycholog se zaměřuje na fungování dítěte ve škole, vztahy, třídní klima a úpravu pedagogických podmínek.

Školní psycholog by neměl pracovat pouze individuálně s dítětem. Měl by podle potřeby pracovat také s třídním kolektivem a pedagogy a pomáhat měnit výchovné a pedagogické postupy, které mohou přispívat k udržování nebo zhoršování psychických obtíží.

Nejúčinnější péče vzniká tehdy, když klinický psycholog popíše zdravotní potřeby dítěte, školní psycholog vyhodnotí vliv školního prostředí a škola provede konkrétní změny v každodenní výuce. Nicméně v připadě poskytování individuální péče, zvláště terapeutické, je nutné si vybrat u koho bude tato péče realizována. Jedním vlakem se po dvou kolejích nikam nemusíme dostat a cílem není pouze "opravit" dítě tak, aby se vešlo do školy. Někdy je nutné (o)upravit také školu, což je pro instituce často překvapující informace.

PhDr. Petr Nilius, Ph.D.

18.7.2026

Odklad povinné školní docházky znamená, že dítě nenastoupí do prvního ročníku v běžném termínu a začátek jeho povinné školní docházky se posune o jeden školní rok. Odklad lze povolit pouze jednou.

O odkladu nerozhoduje psycholog, lékař ani pedagogicko-psychologická poradna. Rozhodnutí vydává ředitel základní školy ve správním řízení na základě písemné žádosti zákonného zástupce a zákonem požadovaných odborných posouzení.

Podle nové právní úpravy ředitel školy odklad povolí, pokud:

• zákonný zástupce podá písemnou žádost v době zápisu,

• zdravotní stav dítěte dlouhodobě neumožňuje jeho účast ve vyučování,

• tuto skutečnost potvrdí doporučujícím posouzením příslušný odborný lékař nebo klinický psycholog,

• odklad současně doporučí školské poradenské zařízení, tedy pedagogicko-psychologická poradna nebo speciálně pedagogické centrum.

Jsou-li všechny zákonné podmínky splněny a obě doporučující posouzení jsou kladná, školský zákon stanoví, že ředitel školy začátek povinné školní docházky odloží. Nejde tedy o jeho volnou pedagogickou úvahu. (Zákony pro lidi)

Nestačí běžná školní nezralost

Nová úprava odkladů je výrazně přísnější než dřívější pravidla. Podmínkou již není pouze to, že dítě není tělesně nebo duševně přiměřeně vyspělé. Musí jít o zdravotní stav, který dítěti dlouhodobě neumožňuje účast ve vyučování.

Samotná diagnóza proto automaticky nestačí. Rozhodující je její závažnost a konkrétní funkční dopad na schopnost dítěte pravidelně docházet do školy a účastnit se výuky.

Dítě může mít například poruchu pozornosti, poruchu autistického spektra, úzkostné obtíže, poruchu řeči nebo jiné zdravotní znevýhodnění, ale současně může být schopné nastoupit do školy, pokud mu budou zajištěna odpovídající podpůrná opatření.

Odklad nemá sloužit jako náhrada za podporu, kterou je škola schopna dítěti poskytnout. Obtíže v soustředění, pomalejší pracovní tempo, adaptační potíže nebo dílčí školní nezralost samy o sobě podle nových pravidel zpravidla nepředstavují dostatečný důvod pro odklad. Vždy však musí být individuálně posouzen skutečný zdravotní stav dítěte.

Kdo může vydat zdravotní posouzení

První povinné doporučující posouzení může podle nové úpravy vydat:

• odborný lékař odpovídající specializace, nikoli praktický lékař pro děti a dorost ani pediatr,

• nebo klinický psycholog.

U psychických, emočních či neurovývojových obtíží může být příslušným odborníkem právě klinický psycholog. Jeho úkolem je posoudit, zda zdravotní a psychický stav dítěte skutečně dosahuje takové závažnosti, že dítěti dlouhodobě neumožňuje účast ve vyučování. (Zákony pro lidi)

Doporučující posouzení by nemělo obsahovat pouze název diagnózy. Mělo by popsat zejména:

• závažnost aktuálního zdravotního stavu,

• konkrétní funkční omezení dítěte,

• předpokládanou délku obtíží,

• vliv školní zátěže,

• schopnost pravidelné prezenční docházky,

• případnou potřebu intenzivní léčby nebo režimových opatření.

Pro rozhodování o odkladu je podstatné, proč dítě nemůže pravidelně docházet do školy, nikoli jen to, že má přidělen diagnostický kód. Diagnostický kód bez popisu dopadu je totiž odborně asi stejně užitečný jako návod k pračce bez uvedení, která tlačítka se mají zmáčknout.

Jiný psycholog klinického psychologa nenahradí

Zákon výslovně požaduje posouzení klinického psychologa / dětského klinického psychologa, nikoli obecně jakéhokoli psychologa.

Posouzení potřebné pro odklad proto nemůže v této části nahradit například:

• psycholog působící ve škole,

• psycholog bez specializované způsobilosti v klinické psychologii,

• soukromý poradenský psycholog,

• psychoterapeut, který není současně klinickým psychologem,

• psycholog působící mimo zdravotnictví.

Rozhodující není pouze akademický titul nebo skutečnost, že odborník s dítětem psychologicky pracuje. Musí mít odbornou kvalifikaci klinického psychologa a posouzení vydávat v této odborné roli.

Jeden člověk může mít více kvalifikací. Pokud je například současně školním i klinickým psychologem, musí být zřejmé, že doporučující posouzení nevydává jako pracovník školy, ale jako klinický psycholog v rámci poskytování zdravotních služeb.

Druhé posouzení musí vydat ŠPZ

Druhé povinné doporučující posouzení vydává školské poradenské zařízení, tedy:

• pedagogicko-psychologická poradna,

• nebo speciálně pedagogické centrum.

Ani tuto roli nemůže nahradit jiný psycholog, soukromá poradna, terapeut, škola nebo jednotlivý odborník, který nevystupuje jménem příslušného ŠPZ.

To platí i tehdy, když je daný odborník zkušený nebo dítě dlouhodobě zná. Zákon nepožaduje pouze odborný názor psychologa, ale formální doporučující posouzení vydané školským poradenským zařízením. Vyhláška stanoví také jeho povinné náležitosti, včetně závěru, konkretizace dalšího vzdělávání a informace o odbornosti lékaře nebo klinického psychologa, který vydal zdravotní posouzení. (Zákony pro lidi)

Jak se musí ŠPZ vypořádat s klinickým posouzením?

ŠPZ nemůže posouzení klinického psychologa nebo odborného lékaře ignorovat, odložit stranou ani nahradit vlastním názorem na zdravotní diagnózu.

Školský zákon stanoví, že ŠPZ k tomuto posouzení musí přihlédnout. Vyhláška o poskytování poradenských služeb zároveň stanoví, že školská poradenská zařízení vycházejí ze závěrů lékařského posouzení zdravotního stavu nebo z posouzení jiného odborníka, je-li takové posouzení nezbytné.

V praxi to znamená, že ŠPZ:

• musí klinické nebo lékařské posouzení přijmout jako povinný odborný podklad,

• musí respektovat zdravotní závěry v rozsahu odbornosti klinického psychologa nebo lékaře,

• nesmí samo přepisovat či zpochybňovat zdravotní diagnózu,

• musí posoudit, jak se popsaný zdravotní stav promítá do vzdělávání,

• musí se s podkladem odborně a přezkoumatelně vypořádat.

ŠPZ tedy nemá možnost klinickou zprávu prostě pominout s tím, že dítě během krátkého vyšetření v poradně "působilo dobře". Musí vycházet z celkového zdravotního stavu, jeho předpokládaného trvání a funkčních dopadů.

Současně je však nutné odlišit zdravotní závěr od doporučení odkladu.

Klinický psycholog posuzuje zdravotní stav. ŠPZ samostatně posuzuje jeho dopad na možnost vzdělávání a dostupnost školské podpory. ŠPZ proto není právně vázáno tím, že musí vždy dojít ke stejnému závěru ohledně odkladu.

Metodika MŠMT výslovně uvádí, že ŠPZ může vydat negativní stanovisko i tehdy, když odborný lékař nebo klinický psycholog vydal kladné doporučující posouzení. ŠPZ tím nesmí zpochybňovat diagnózu, ale může po vlastním posouzení dojít k závěru, že dítě je schopné účasti ve výuce za využití vhodné podpory. (Edu.cz)

Přesná formulace tedy zní:

ŠPZ se musí klinickým nebo lékařským posouzením zabývat, musí z něj vycházet a musí respektovat jeho zdravotní závěry. Není však automaticky povinno doporučit odklad, protože samostatně posuzuje dopad zdravotního stavu do vzdělávání.

Pokud ŠPZ dospěje k odlišnému závěru, mělo by být z jeho zprávy zřejmé, z jakých odborných důvodů se domnívá, že dítě může školní docházku zvládnout. Nemělo by jít o nevysvětlené odmítnutí klinického posouzení.

Obě posouzení jsou rovnocenně potřebná 

Pro povolení odkladu podle nových pravidel musí být kladná obě doporučující posouzení

1. posouzení odborného lékaře nebo klinického psychologa,

2. posouzení PPP nebo SPC.

Jedno posouzení nemůže nahradit druhé.

Kladná zpráva klinického psychologa bez doporučení ŠPZ nestačí. Stejně tak nestačí doporučení ŠPZ bez příslušného lékařského nebo klinicko-psychologického posouzení.

Pokud je jedno z posouzení negativní, nejsou splněny zákonné podmínky pro odklad podle § 37 školského zákona. Rodič se může v případě nesouhlasu se závěrem ŠPZ obrátit na revizní pracoviště podle § 16b školského zákona. (Edu.cz)

Přechodná pravidla

Nová pravidla se zavádějí postupně.

U zápisů v roce 2026 se podle starší právní úpravy postupuje u dětí narozených 1. dubna 2020 a později. U dětí narozených do 31. března 2020 se již použijí nová přísnější pravidla.

U zápisů v roce 2027 se starší úprava použije u dětí narozených 1. července 2021 a později. U dětí narozených do 30. června 2021 se použijí nová pravidla.

Od zápisů v roce 2028 se nová pravidla použijí na všechny děti. (Zákony pro lidi)

Podle starší právní úpravy bylo možné odklad doporučit, pokud dítě nebylo tělesně nebo duševně přiměřeně vyspělé. Nová úprava požaduje dlouhodobý zdravotní stav neumožňující účast ve vyučování. Při posouzení konkrétního dítěte je proto vždy nutné nejprve určit, podle které právní úpravy se bude postupovat.

Co následuje po povolení odkladu?

Pokud ŠPZ podle nových pravidel vydá doporučující posouzení k odkladu, musí zároveň vydat doporučení podpůrného opatření spočívajícího ve vzdělávání dítěte podle individuálního vzdělávacího plánu v mateřské škole nebo v přípravné třídě základní školy. Výjimkou je dítě, kterému bylo doporučeno zařazení do přípravného stupně základní školy speciální. (Zákony pro lidi)

Odkladový rok tedy nemá být pasivním čekáním. Má obsahovat cílenou podporu zaměřenou na konkrétní potřeby dítěte, například na komunikaci, sebeobsluhu, sociální dovednosti, toleranci zátěže, pracovní návyky nebo další oblasti důležité pro budoucí nástup do školy.

Shrnutí

Odklad povinné školní docházky povoluje ředitel základní školy na základě žádosti zákonného zástupce a dvou samostatných doporučujících posouzení.

První posouzení musí vydat příslušný odborný lékař nebo klinický psycholog. Jiný psycholog klinického psychologa nenahradí.

Druhé posouzení musí vydat PPP nebo SPC jako školské poradenské zařízení. Žádný psycholog, škola ani soukromá poradna nemohou tuto institucionální roli nahradit.

ŠPZ musí z klinického či lékařského posouzení vycházet, respektovat jeho zdravotní závěry a odborně se s ním vypořádat. Nemůže jej ignorovat ani přepisovat. Současně však samostatně posuzuje dopad zdravotního stavu do vzdělávání, a proto nemusí vždy doporučit odklad.

Diagnóza sama nestačí. Rozhodující je, zda zdravotní stav dítěte dlouhodobě neumožňuje jeho účast ve vyučování a zda tuto skutečnost potvrdí oba zákonem určené odborné subjekty.

PhDr. Petr NIlius, Ph.D. dne 18.7.2026

Text vychází ze školského zákona, vyhlášky č. 72/2005 Sb. a metodiky MŠMT ve znění aktuálním v červenci 2026. Jde o obecné právní a odborné informace; konkrétní postup závisí zejména na roku zápisu, datu narození dítěte a obsahu vydaných odborných posouzení.